"Proč mi to Bůh dělá?" Tuhle větu jsem nedávno slyšela od své kamarádky, když si naplánovala, jak prožije Vánoce. Den po dni měla rozplánované návštěvy, rodinné rozbalování dárků a slavnostní večeři. Poté měl následovat výlet plný legrace a společných zážitků...Jenže žádný z těchto plánů se nekonal... Místo radostného rozdávání dárků v uklizeném bytě a návštěv přátel celá rodina onemocněla a nevyšlo vůbec nic. Jeden po druhém museli překonat horečky a další překážky.

Řekneme si, že to není nic tak strašného. Plány se mění dnes a denně. S tím se časem smíříme a naučíme žít. Co ale s následujícím příběhem?

V roce 1873 rodina pana Spafforda přišla vinou velkého požáru o všechno své jmění, proto se pan Spafford rozhodl poslat svou ženu se čtyřmi dcerami lodí z Chicaga do Anglie. Po vyřízení pracovních záležitostí se měl za nimi vydat také. Jejich loď ale před břehy Anglie ztroskotala a většina posádky zemřela. Z rodiny Spaffordů se zázrakem zachránila pouze matka. Všechny dcery utonuly. Panu Spaffordovi poté přišel telegram se dvěma slovy: "Zachráněna - sama" Okamžitě se nalodil na loď a vydal se za svou ženou. Během cesty si ho zavolal kapitán do své kabiny a citlivě mu oznámil, že právě proplouvají nad místem, kde se nehoda stala, nad místem, kde přišel o své dcery. Pan Spafford se vrátil do své kajuty a napsal text písně, dnes známé jako: "It si well, with my Soul" - v překladu: "Mé duši je dobře"

První sloka má v překladu tento text:

Když pokoj, jak řeka zaplavuje mou cestu, když se smutek jako moře vzdouvá, byť je toho na mě hodně, Ty jsi mě naučil říkat: Už je dobře, je dobře mé duši!

Když si přečtete další sloky písně, nepřestanete se divit. Text s překladem naleznete ZDE

Útěchu a naději v takové situaci dokáže dát opravdu jen Bůh. V Žalmu 125 je napsáno, že ti "Kdo doufají v Hospodina jsou jako hora Sión - nepohne se, zůstává navěky."

Jak píše G.O. Wood ve své knize A Psalm in Your Heart - "Špatné časy se nesmějí stát výmluvou pro špatný směr. Je důležité pokračovat žít správně, i když se nic kolem nedaří. Když budeme stát na těchto principech víry a hledat pokoj, který Bůh zaslíbil Izraeli, pokoj, který získal i pan Spafford a všichni, kteří Bohu důvěřovali, pak obklopí také nás."

Tak nevím, co nás čeká v nadcházejícím roce, ale přeji si, abychom se nenechali paralyzovat otázkou: proč nám to Bůh dělá, ale prožili rok plný naděje a jistoty, že Bůh je blízko navzdory všem okolnostem a my můžeme směle vyznat, že naší duši je dobře!

Každý rok je pro mě advent nejhektičtější období. Všude slyšíme, jak se máme zastavit a odpočívat, přemýšlet o životě, o vánočním příběhu apod...a to se mi přesně nikdy nedařilo. Jelikož jsem letos ještě od září začala učit, podzim byl jeden velký kolotoč, kdy jsem zjišťovala, jestli to zvládnu nebo ne. Při nastavování nějakého schůdného životního rytmu jsem se rozhodla, že letošní advent bude jiný.

Víkendy bývají plné, a tak mi nezbylo nic jiného, než si na zastavení vyhradit jiný den v týdnu. Pečlivě jsem si ten čas hlídala. Každý byl jiný. Někdy jsem se setkala s přáteli, někdy jsem relaxovala u pečení vánočního cukroví někdy zas s vonnou svíčkou a Biblí v ruce. Netušila jsem, jak moc vzácné chvíle to budou.

V tom všem si pročítám vánoční příběh, jak je zaznamenán v Bibli a znovu hledím s úžasem na všechny, kteří v něm byli jakkoliv zainteresováni. Až už to byla Marie, která si stála na tom, že k ní mluvil Bůh, nebo Josef, který nedal na své předsudky či řeči okolí, pastýři, kteří bez váhání běželi do cizí stáje nebo mágové, kteří vážili tak dalekou cestu, aby obdarovali malé bezbranné dítě.

Čím je ale vánoční příběh pro mě? Ve všech osobách v něm vystupujících vidím odvahu nepolemizovat, ale jednat; odvahu reagovat na Boží hlas a vedení; odvahu věřit, že Bůh ví lépe než já, co je pro můj život nejlepší; odvahu být součástí většího příběhu než jsem já sama!

A tak jsem "Ježíškovi" napsala hudební přání. Snad mi ho splní a pomůže rozbalovat nejen po stromečkem, ale každý den v tom následujícím roce! Vy si ho také můžete poslechnout. Jmenuje se: Hřejivé srdce  - stačí kliknout na název

A co znamená advent pro vás?

Letošní Velikonoce mě vedou k zamyšlení nad Ježíšovou láskou mnohem více než kdy jindy. Přemýšlím nad Ježíšem jako člověkem, který prožívá emoce stejně jako my. Přestože je Boží Syn, nevyhnou se mu situace, kdy ztrácí sílu, prožívá strach, zažívá zradu... a přesto v tom všem vyznává, ať se naplní Boží vůle s Jeho životem.

Ježíšova láska k nám zkrátka nemá hranic a je obrovskou inspirací pro náš každodenní život. Když tedy zpívám chvály - je to spíše o mně? O tom jak mně Bůh pomohl, mě vytáhl z bahna, mě potěšil, mě povzbudil, mě zachránil...nebo by bylo vhodné si všímat více Ježíše samotného?

V letošním roce velmi silně prožívám příběh Ježíše v Getsemanské zahradě, kdy prosí své nejbližší přátelé, aby s ním bděli a modlili se, a namísto toho, oni usínají. (Bible Mt 26,36-46; Mk 14, 32-42; Lk 22, 39-46) Je to chvíle, kdy potřebuje podporu, ale nedostává ji od svých přátel, protože jsou příliš slabí a unavení. Jeho reakce možná může působit jako výčitka, ale já ji vnímám spíše jako údiv. Jak to, že nejsou schopni chvíli vydržet se modlit?

My jsme také jeho přáteli. Dokážeme tedy následovat jeho slovo? Překonávat únavu a jiné nástrahy? (Jan 15,15) Setkávám se s názory některých lidí, kteří berou příběhy selhání v Bibli, jako omluvu svého vlastního pochybení. Ale já věřím tomu, že tyto situace jsou v Bibli zaznamenány právě proto, abychom se z nich poučili a již je neopakovali.

Možná si říkáte, proč tohle téma píšu v souvislosti s chválou a hudbou? Je to právě pro to, že mně samotné docházejí některé hluboké pravdy z Bible právě ve chvíli, kdy zpívám či hraji Bohu. Na hudbě se mi líbí, jak různorodá může být a jak rozdílně na nás může působit. Jsem zastáncem toho, abychom ji používali v celém širokém spektru jejích možností a nejen jedním způsobem, na který jsme zvyklí. Proto také miluji různé hudební projekty, které nejsou prvoplánově vytvořeny k tomu, aby si člověk zazpíval, zaskákal nebo aktivizoval jiným způsobem své tělo. Některé chvíle je dobré prožít jinak a pochopit tak samotnou podstatu příběhu, který je v hudbě obsažen. K dnešnímu zamyšlení mě vedlo představení Pašijí , kterého již čtvrtým rokem mohu být součástí a každý rok mě v něm osloví jiná část velikonočního příběhu ukřižování a vzkříšení. Proto se nebojme zkoušet nové věci a hledejme způsob, jak chválou a hudbou promlouvat k lidským srdcím a zanechat v nich nové porozumění Božímu dílu.

Z celého zamyšlení bych tedy chtěla vypíchnout tři věci:

• Zaměřme naše životy více na Ježíše než na sebe a naše potřeby!
• Buďme jeho přáteli a překonávejme únavu a vyčerpání, když nás o něco žádá a někam nás vede.
• Přemýšlejme jakým kreativním způsobem můžeme Boží slovo přiblížit našemu sboru a dalším lidem kolem nás. Nespoléhejme na staré zažité způsoby a aktivně hledejme inspiraci, načekejme až nám někdo řekne, jak to máme dělat.

Prožijte krásně Velikonoční dny a pokud se chcete zamyslet nad tímto příběhem spolu se mnou, pak si poslechněte píseň: Getsemane

Rozhodně věřím, že Boží slovo nám v životě udává směr, odkrývá, jaký je Bůh, jací jsme my v něm - a to samotné poznání nás přivádí ke chvále. Boží slovo nám ukazuje, co chvála působila v minulosti, a nabádá nás, abychom Boha chválili navěky. 

Na začátku srpna jsme se vypravili do Londýna na konferenci Hillsong s názvem "Closer". Cestovali jsme ve čtyřech, takže jsme si užili spoustu legrace i přes turisty přeplněný Londýn. Musím říct, že mě dost překvapilo, jakými davy jsme se museli prodírat. Ale jaká byla konference? Byla ve velkém  stylu; profesionální; plná kvalitní hudby, kvalitních řečníků a mnoha dalších superlativ :)

 Pokoušely jsme se se Sárou odhadnout kolik tam tak mohlo být lidí...a dle našich propočtů to mohlo být tak 15 000 určitě. 

Co se mi líbilo? Vydat se z našich malých poměrů na místo, kde se sejde takové množství lidí, jen proto, že hladoví po Božím slově a hledá Jeho plán pro život a společně vzdá Bohu chválu.  

Nejvíc mě ale oslovovala kázání, která jsme slyšeli. K některým se budu rozhodně vícekrát vracet. Témata jako srovnávání s druhými, odpuštění, pohled na nás jako na krále a královny atd. byla (myslím, že nejen pro mě) velmi aktuální. 

Některá prohlášení se mi vryla hluboko do srdce. Myslím, že stojí za to se o některé s vámi podělit: 

"NEMŮŽEŠ dělat to, k čemu tě Bůh povolal, když se stále s někým srovnáváš! Bůh tě nebude posuzovat podle toho, co dělá nebo nedělá někdo jiný!"

Tendenci srovnávat se s ostatními máme všichni. Už od školních let náš pocit ze špatné známky umírní to, když ji dostane celá třída.  

Ale Bohu nejde o to, co dělá celá třída, můj soused, kamarád, pastor...ale o to, co dělám já. 

Žd 2,2: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,  s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. 

Ostatním v tom běhu můžeme fandit a povzbuzovat je, ale jestli náš běh bude vítězný, záleží jen na tom, na koho upřeme svůj zrak! 

"Pokud tvou hodnotu definuje někdo jiný než Ježíš, pak běžíš závod, který nemůžeš vyhrát."

Můžu si to opakovat stokrát  a stejně to potřebuji slyšet znova Co vy? :) 

Už to bude skoro dva týdny, co jsem se vrátila z Austrálie domů. Rozloučení bylo dojemné. Na letiště přijelo pár přátel a sázeli jsme se, jestli můj kufr projde váhovým limitem, a nebo tam budu muset něco nechat. Nakonec jsem limit nepřekročila :D Moji čeští přátelé nebyli jediní, kdo si dělali legraci, že si v Austrálii najdu manžela - nějak se to uchytilo i v Perthu, a tak když už jsem seděla na letišti a pořád nikde nikdo, kamarádky usoudily, že se potkáme v letadle. A hádejte, jak to dopadlo.

Cesta domů nebyla zdaleka tak zábavná jako do Austrálie, ale zato jsem i několik hodin v letadle spala. Jeden z důvodů, proč jsem mohla spát, byl, že jsem v obou letech měla vedle sebe volné místo. Takže se to vyřešilo a svatba se prozatím odkládá na neurčito :D

Musím se ale přiznat, že to bylo smutné loučení. Odjíždíte s pocitem nejistoty, jestli bude v životě ještě někdy příležitost k setkání. Snad jsem tam nebyla naposledy :)

Aby to ale dnes nebylo vše jen o loučení. Připomenu si zážitek z výletu do podmořského světa. Kdo čtete moje příspěvky od začátku, možná si pamatujete na jedno zamyšlení (myslím, že z října 2016), které se týkalo poznávání Boha, jako Oceánu. Spojilo se mi to tenkrát s písní: Můj Oceán, od Connect worship z Brna. (viz níže)

Tenkrát jsem ještě vůbec netušila, jak velký význam to pro můj život bude mít a jakým způsobem bude Bůh ke mně mluvit. Během mého pobytu v Austrálii jsem několikrát po sobě slyšela - ať už z kazatelny nebo z rozhovorů z přáteli - stejnou věc: "PONOŘ SE DO HLUBIN"

Na jednom setkání chváličů se přímo mluvilo o obraze oceánu, ve kterém se koupou lidé. Plavou s hlavami nad vodou a užívají si společný čas. Všude panuje pohoda. Když se ale jednotlivci ponoří pod vodu - už to není moc o společném prožitku, ale každý sám osobně poznává krásu podmořského světa. Možná to není příjemné, ale pokaždé, když se ponoříme, objevujeme nové věci. Jako starý odpůrce potápění jsem se s pocitem nepohodlí lehce ztotožnila, ale krásu podmořského světa jsem ocenit nedokázala.

Potom mě ale kamarádka Sunny vzala týden před odjezdem do Centra podmořského světa a mně se začalo všechno spojovat. Seděla jsem v místnosti, která byla jedno velké akvárium a dokonce jsem i procházela tunelem, kde se vám nad hlavou prohánějí žraloci a rejnoci větší než vy sami, a Bůh ke mně mluvil.

V poznávání Boha, není čeho se bát a je třeba jít do hloubky. Když zůstaneme na hladině nebo na břehu, neodhalíme všechno, co pro nás Bůh připravil. Možná jsme křesťany už dlouho a hledáme způsoby, jak se na hlubinu dostat. Zdá se nám, že naše zátoka už je prozkoumána skrz naskrz a nic nás nemůže překvapit. Ale jdeme pod hladinu a nebo se jen brouzdáme po kotníky ve vodě? Opouštíme dobře známé způsoby a zkoušíme náš čas s Bohem trávit jinak než doposud?

To je výzva, které čelím každý den. Někdy se neodvážím ani namočit malíček, ale někdy se s radostí vrhnu do vln a zažívám nové dobrodružství. 

A tak i to moje Australské dobrodružství skončilo. Ale přijela jsem domů, k přátelům, k rodině, do sboru...s potvrzením, že Bůh mluví i ke mně! S jistotou, že jsem zase o kousek dál a čekají mě další výzvy. 

• Pochopila jsem, že je Bůh schopen použít maličké a obyčejné věci, aby nám mohl zjevit ty velké a důležité.
• Zažila jsem, že i naše strachy může Bůh použít jako způsob, jak nám ukáže, kým je!
• Utvrdila jsem se v tom, že "CHVÁLA MÁ SMYSL", ať jste kdekoliv na světě!!! 

NIC Z TOHO NECHCI ZAPOMENOUT :)

Co ses  naučila? Co ti to dalo? Jak to můžeš využít pro svůj život? To jsou asi nejčastější otázky, které tu dostávám od pastora, když se bavíme o tom, co jsem dělala celý týden. Došlo mi, že je to pohled, který se v životě terpve učím - dívat se na všechny situace jako na příležitosti, které mě něco naučí. Jsem zhruba v polovině svého pobytu v Austrálii a už jsem toho spoustu zažila.  Jedna situace mě dodnes rozesmívá a přesto vím, že mě mnoho naučila. 

Není to moc dlouho, ale chystala jsem se na hudební zkoušku, která byla nakonec zrušená. Dost mě to mrzelo, protože jsem měla poprvé hrát v neděli na bohoslužbě a dost jsem se těšila. Lia ale neváhala a přišla s náhradním řešením, jak vyplnit můj volný čas. Že prý zkusíme Paddle boarding...rozuměla jsem jí paddle boat - takže jsem si předstvila úplně něco jiného, než o co nakonec šlo, ale nevadí - s radostí jsem kývla, že zkusím něco nového. Jeli jsme k jezeru a tam vyndala prkno, které vypadalo jako surf a k tomu dlouhé pádlo. Zjistila jsem, že tenhle sport nejspíš asi ani nemá český ekvivalent... Lia si stoupla na prkno a ukázala mi zhruba, jak člověk pádluje a prkno řídí. Vypadalo to dost jednoduše, tak jsem neváhala a že to teda zkusím. Podotýkám, že jsem s sebou neměla plavky, takže jsem doufala, že nespadnu do vody. Vyplula jsem a zdálo se mi to v pohodě. Měla jsem v plánu objet nedalekou bójku a vrátit se zpět. Jenže když jsem dojela k bójce a chtěla se otočit, nešlo to...I když jsem pádlovala na všechny strany, jela jsem dozadu...Lia to ze břehu sledovala a začala tušit, že je zle. Tak se rozhodla, že mě poplave zachránit. Jenže já plula pořád dál a dál a nevěděla jsem, jak se zastavit nebo aspoň otočit a přibližovat se k ní. Nakonec jsem doplula na druhý břeh jezera do rákosí, kde jsem to zapíchla a čekala, až ke mně Lia se záchvaty smíchu doplave. No nic, tak jsme si na prkno obě sedly a Lia nás dopravila zpět. Na břehu se mě zeptala, jestli to chci zkusit znovu. 

Proběhl ve mně vniřní boj - za normálních okolností, bych to vzdala a řekla,že ne, ale já se rozhodla zariskovat a zkusit to znovu. Tentokrát jsme to pojistili tím, že Lia nejdřív doplavala k bójce a pak jsem teprv vyplula já a ona na mě volala instrukce, co dělat, abych se otočila a vrátila bezpečně na břeh. Díky tomu jsem to pochopila a tak když se zeptala, jestli to naposledy zkusím sama, šla jsem do toho. 

Není nad ten pocit, když překonáte sami sebe, povznesete se nad svoje ztrapnění a naučíte se něco nového. Měla jsem pocit vítězství sama nad sebou. Paráda! Lia se smála ještě asi tři dny potom a každému vyprávěla můj příběh s jezerem. Musela jsem se smát taky :D

Na téhle historce se mi ale líbí, že můžu říct, že jsem se tím naučila něco i o Bohu. Mám ráda, když se mohou propojit praktické a duchovní principy. Mt 11, 29 Ježíš říká: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne....

Když nad tím přemýšlím, moje cesta s Ježíšem je podobná životu tady. Naučila jsem s mu jakžtak rozumět, mluvit s ním...a stejně jako je to s mojí angličtinou, někdy prostě nevím, o co jde a prosím, aby mi danou větu mohl zopakovat, vysvětlit jinak. Ale celkově mám dojem, že ta bariéra je menší než byla dřív. Prostě jsem na cestě a učím se. Pak ale přijde něco úplně nového, nečekaného...a i když si myslím, že jsem pochopila princip, není to vždycky úplně hračka. Hezké na tom ale je, že Ježíš nečeká, že budeme hned machři v "paddle boardingu". Není mu zatěžko pro nás doplavat, když to nezvládáme a zapíchneme to do rákosí. Abychom ale mohli říct, že jsme se naučili něco nového, není možné to po prvním pokusu vzdát. Kdybychom to vzdali, pak můžeme hezky mluvit o tom, že víme, co je to "paddle boarding", a jak to funguje, ale nemohli bychom říct, že to umíme. Nikam by nás to neposunulo. 

Ježíši ale není zatěžko být stále s námi a učit nás a dávat nám instrukce, když potřebujeme. Když už to pak zvládneme sami - stejně je vždy blízko při nás a raduje se spolu s námi z překonaných výzev. Takže to jsem se naučila a mám z toho velkou radost. 

Malá kvízová otázka na závěr dnešního zamyšlení - naprosto mimo téma :D

Víte co je na obrázku níže?*

*aneb nestíháte připravit večeři Páně? Máme pro vás řešení! (Návštěva v mega sboru byla zajímavá :D) 

Dle domluvy s pastorem pomáhám dva dny v týdnu v kanceláři sboru, chodím na hudební zkoušky a bohoslužby. Na bohoslužbě už jsem tedy byla dvakrát - zatím nemám žádné fotky, protože mi bylo pokaždé líto vyndavat mobil a fotit. Chtěla jsem využít maximum času ke chvále a sžití se s novým prostředím. Tak snad příště :)

Do kanceláře jsem taky začala cestovat vlakem. Je celkem snadné se vyznat v trasách, připomíná mi to pražské metro. Práce v kanceláři sboru mi dost připomíná mojí práci v Čechách, takže se toho vlastně až tak moc nezměnilo :D Dostala jsem taky domácí úkol - nastudovat knihu "God is Good" od Billa Johnsona, a až ji přečtu, pobavíme se s pastorem o tom, co mi přinesla. Takové úkoly mám ráda :)

Při cestě domů z práce jsem u nádraží objevila směrovku na pláž...tak mi to nedalo. To je tak super, že je oceán tak blízko. Fascinuje mě!

Na hudební zkoušce jsem si uvědomila několik věcí. Národy, které mluví anglicky, mají o mnoho jednodušší výběr písní. Prostě vezmou nahrávku z youtube, která se jim líbí a v neděli jí hrají na bohoslužbě. Ale o to víc si vážím všech našich hudebníků, protože buď musíme skládat naše vlastní chvály nebo překládat a ještě upravovat sestavy a aranže písní dle našich omezených možností. Musím říct, že mě vlastně potěšilo, jak jsme kreativní. Co mě ale oslovilo moc, byly modlitby - ať už na zkoušce nebo na bohoslužbě. Přála bych si, abychom uměli naslouchat Duchu svatému a používat ve chvalách jeho dary. Čas chval potom dostává úplně jiný rozměr.

Koncem týdne se celkem ochladilo. Dokonce i Australané nosili dlouhé kalhoty, takže jsem nebyla jediná divná. Prý takovou zimu v únoru ještě nikdy neměli. (cca 18 °C)

To mi ale nezabránilo v dalším objevování Perthských zajímavostí. Možná jste nevěděli, že jedním z důvodů, proč má Austrálie ve svém znaku ptáka Emu a klokana je to, že tahle dvě zvířata neumějí chodit pozadu. Mohou pouze dopředu. Stejně tak i Austrálie chce jít stále kupředu.

Tohle motto se mi líbí. Chtěla bych, aby platilo i pro můj život. Něco jako:

Rozhodl jsem se jít za Ježíšem - již nikdy zpět, již nikdy zpět...

Čas letí a moje cesta to Austrálie se blíží. Mnoho lidí se mě ptá, co tam vlastně budu dělat a proč jsem zrovna teď vymyslela takový šílený plán, který mě finančně zruinuje. Někteří mi naopak přejí změnu a téměř všichni se začínají bát, abych se tam náhodou nevdala...

Takže chci uvést věci na pravou míru. Ano, chystám se do Austrálie na dva měsíce, do města Perth. Někdy začátkem léta jsem dostala tuto nabídku a po krátkém váhání jsem se rozhodla ji využít. Jedu tam hlavně proto, abych se inspirovala právě v oblasti chvály. Abych mohla zažít realitu chvály z jiného úhlu, z pohledu lidí na jiném kontinentu...Již dlouhodobě totiž toužím po tom, posunout se v této oblasti ještě mnohem dál. Poznat více Boha a toto poznání odrážet ve vedení chval v Čechách. Mojí touhou je také prohloubit schopnosti vést druhé lidi do rozvoje nejen hudebního ale i duchovního. A tak chci s vírou vstupovat do věcí, které Bůh připravil!

Nevím, do jaké míry se naplní moje očekávání, ale věřím, že pokud Bůh otevřel tyhle dveře, bude to mít smysl a těším se na to! 

Jo a jen tak na okraj - abych se odtamtud vrátila s manželem - musel by se stát opravdu velký zázrak! (ale zázraky neodmítám :D)

Pokud budete chtít vědět, jak se v Perthu mám a co tam dělám, neváhejte sledovat i nadále tenhle blog a můžete mi třeba i napsat, aby mi tam nebylo smutno.

Každopádně budu moc ráda, když na mě budete myslet v modlitbě - za bezpečnou cestu, zdraví, schopnost komunikace v angličtině, odvahu zkoušet nové věci a budování nových přátelství, v neposlední řadě, abych tu získanou inspiraci dokázala vstřebat a aplikovat i na svůj život a uměla ji předávat dál, až se vrátím zpět!